Uživatel:
Heslo:

Nový uživatel
Zapomenuté heslo

Přihlášení přes Facebook fb login
Thumbnail image for http://www.cmn.cz/Controls/ImagerTitulka.ashx?foto=tit_2006_28.jpg
Z ARCHIVU ČMN 2006: Od pohledu kamion, při jízdě Porsche - to je Moto Guzzi Griso 1100
CMN 2006

Motorka pro chlapy

Nad úvodem k tomuto testu jsem přemýšlel snad nejdéle. Co k té motorce říct, jak ji „uvést na scénu“? Bylo toho hrozně moc, co se mi honilo v hlavě, o jejím původu, matoucím zjevu, neuvěřitelně silných pocitech, co dokáže vybudit… Ale nakonec mi z toho vyšlo, že bych vám měl dopředu říct, že tohle je prostě motorka pro chlapy. Se srdcem na správném místě.

vydáno 9. 3. 2017, vyšlo v ČMN 28/2006, text Jan Rameš, foto Petr Hájek

Moto Guzzi Griso není novinkou letošního roku (2006 – pozn. red). I když, jak se to vezme. Představeno bylo v Mnichově na podzim roku 2004, ale první kusy se k zákazníkům dostaly až loni těsně před zimou (2005), takže svou první celou sezonu kroutí až teď. Tudíž to vlastně novinka docela je. Nedávno dostalo Griso (od samotných guzzáků láskyplně zvané „krysa“) ještě menšího sourozence s motorem 850, my se ale budeme věnovat prvorozené jedenáctistovce.

Nezaměnitelné

U Guzzi je hezké, jak si motorky pojmenovává. Žádné nic neříkající zkratky z kombinací oblíbených písmen BCFGRSXZ, ale pěkně rodinné jméno. Doma také pejskovi neříkáte BX, ale Punťa. Výjimkou tedy není ani Griso. Tohle jméno patřilo hlavnímu hrdinovi z románu Snoubenci od italského romantika Alessandra Manzoniho. Takový Robin Hood, statečný, rovný, jasný klaďas. No a to je nám náhodička, děj tohoto románu se odehrává v okolí Mandella del Laria, kde se Guzzi vyrábějí... Takže není divu, že si tvůrci téhle motorky vypůjčili zrovinka tohle jméno. Prý je to vládce všech místních silniček.

Už od pohledu se Grisu nedá upřít, že je to prostě macho. Nevím proč, ale působilo na mě dojmem tělesného strážce. Žádný bodyguard typu rachitika Costnera, ale metrákovej týpek s pokérovanejma pazourama v kožených rukavičkách velikosti XXL, oblekem od Armaniho a černých brýlích, který světu vysílá jasnou zprávu: „Když bude potřeba, vydržím zásah jadernou hlavicí a pak vás všechny sežeru! “ Úplně vidím tu psychoscénu z béčkového amerického filmu – písek, prach, vedro, polorozpadlý bar kdesi uprostřed Texasu, vrzající vývěsní cedule, jen uvnitř Bill s kloboukem do čela se houpe na židli. Objeví se tři upocení Mexikánci s mačetami a zkaženými zuby. Pomalá táhlá scéna, napětí by se dalo krájet, když vtom se ze tmy kouta blýskne obroučka předního světlometu Grisa. Zlosynové tuhnou a Bill, jen tak zpod klobouku procedí mezi zuby (otevřít pusu nemůže, protože samozřejmě žvejká sirku): „Ten je tu se mnou…“ No tak to je Griso.

Griso je prostě „jiné“. Když jsem ho poprvé viděl, myslel jsem si, že to bude takový sportovní chopper. A nebyl jsem sám. Ale chyba lávky, je to sportovec jako poleno, i když takový svůj. S choppery, cruisery a jinak se nazývajícími třásničkonosiči nemá společného vůbec nic. Na rozdíl od chopperů, které jsou dneska z většiny už taky pěkně unifikované, ho poznáte vždycky. Takhle zvláštní rám s dvojicí trubek a ohromný megafon místo výfuku (ještě na levé straně, většina motorek má lauf vpravo) nikdo nemá.

Jede pěkně

A nikdo jiný samozřejmě nemá ani takový motor. To je další z věcí, kterou na značce Moto Guzzi oceňuji. Celý svět blbne s konfigurací válců, je to samá čtyřhrnková řadovka, více či méně rozevřené příčné dvouválce, tady to líp jede, tohle míň vibruje, pořád se něco řeší – kdežto Guzzi ne. Oni prostě dělají podélná (rozhodující je uložení kliky) dvouválcová véčka a basta, dejte jim pokoj. „Chceš Guzzi? Kup! Nechceš? Nech bejt, my tady na nějaký blbnutí nemáme čas! “

Ale bylo by mylné domnívat se, že jsou to nějaké prehistorické příšery. Všechny současné Guzzi splňují euro-trojku (který z věhlasných výrobců to o svém sortimentu může říct?), mají vstřikování, katalyzátory, dvojitá zapalování (to už tedy ne všechny), suprový design kombinující moderní s tradičním, příjemné ovládání…

Ale zpátky k motoru. Ten dává necelých devadesát koní i newtonmetrů, což je při dvou ventilech na válec a rozvodu OHV pěkná hodnota. Na téhle motorce byl ještě lehce „poladěný“ výfuk, který kromě naprosto famózního zvuku (nemám rád otevřené laufy, ale tenhle zvuk byl fakt mocnej) přidal pravděpodobně i nějakého toho koníka navíc, protože na Guzzi dni na konci května byly tyhle jedenáctistovky dvě a ta druhá, ještě pořádně nezajetá a se standardním laufem, zdaleka nejela tolik. Vážně jsem kulil oči, jak mocně dokáže tahle jedenáctistovka zatáhnout, hlavně odspodu a ve středních otáčkách. Její chod je poněkud tvrdší, ale dodávka výkonu je bez cukání. Zevnitř se sice kolikrát ozývají prapodivné zvuky, nicméně to prostě ke Gůzzám patří.

Sportovní posezení

Griso je jiné i svými rozměry. Má široké a docela vysoké sedlo, široká konická řídítka a nízkou širokou nádrž, takže sedíte na motorce, a ne v motorce. Je skutečně extrémní rozdíl, jestli s ním manévrujete na místě, nebo jestli jedete. Jen co na něj nasednete, zvednete ho ze stojánku a namíříte řídítka někam, můžete se jít převléci, protože budete zpocení jak po hodině v tělocvičně, ale stačí se rozjet vážně jen rychlostí chůze a veškerý pocit těžkopádnosti je ten tam. U jiných motorek je to už klišé, tady to platí stoprocentně.

Skutečně překvapující je samotný posaz na Grisu. Tady jsou všechny předchozí obavy z „čoprovitosti“ definitivně zahubeny, protože za takhle vysoko a vzadu umístěné stupačky (koleny se válců nedotknete a na rámu jsou folie, abyste si ho neodřeli – ten rám tedy) a nízká široká řídítka by se nemusel stydět leckterý sportovec. Pozice je vážně příjemně hravá, sice se cítíte trochu jak na hřbetě krávy, ale za široké rohy tohle hovězí ohnete i do nejprudšího vinglu nečekaně hravě. Tím mě Griso dostalo – od pohledu kamion, při jízdě Porsche. Fakt dobrý.

Brembo brzdí betelně

Na takhle dobrých jízdních vlastnostech má samozřejmě největší zásluhu povedený podvozek. Zadní třípaprskové kolo se 180mm pneumatikou (supersportovní Dunlop D208 RR, alternativně se dávají ještě Metzeler Racetec! ) vede jednostranná kyvka s kardanem CA.R.C., což je patentovaný systém, který by neměl přenášet reakce kardanu do podvozku. Funguje to a ještě to hezky vypadá. Zadní péro je od Sachse, plně nastavitelné, a nebudete o něm vědět, dokud se vás zvědavci nezačnou pt��t: „A na co je tam ta díra v rámu?“ Tak ta díra je vnitřek trubky, na které je ten zadní tlumič uchycený.

Šplháním vpřed přes již zmiňovaný nepřehlédnutelný prostorový trubkový rám se dostaneme k hlavě řízení, kde jsou přes hodně pěkné masivní brýle přichyceny přední vidle, taktéž plně nastavitelné. Ty kromě kola nesou samozřejmě i brzdové třmeny, v tomto případě čtyřpístková Bremba. Ty dokáží Griso zastavit překvapivě dobře, mají pěkně ostrý nástup, jenom při zpomalování z vyšších rychlostí musíte počítat s tím, že brzdíte skoro čtvrttunovou mášu a že na to budete potřebovat poněkud víc prostoru. Hodně účinná je tady i zadní brzda, na tu rozhodně nezapomínejte.

Dobře vybavený

A na závěr oblíbený odstaveček o tom, jaký bude každodenní život s Grisem. Než ho vytáhnete z garáže ven, tak se sice trochu zapotíte, ale pak už jsou to jen samá pozitiva a sociální jistoty. Zrcátka jsou dobře nastavitelná a je v nich parádně vidět dozadu, tradičně prohozené přepínače blinkrů a klaksonu (Ital spíš troubí než bliká) nejdříve proklejete, časem si zvyknete. Spojková páčka je sice trochu tužší, ale dvěma prsty se to dá zvládnout. Hodně dobrá je převodovka, na studeném motoru prakticky nevíte, že jste zařadili jedničku, jen podle zhaslé kontrolky. Další kvalty tam padají také dobře, ačkoli pořád je to Guzzi a řazení není zcela bez zvukových projevů.

Velkou radostí je přístrojovka s trojicí budíků a dvěma digitálními displeji, které jsou ovládány tlačítkem na levém řídítku. Kromě tradičních údajů se dozvíte i třeba teplotu vzduchu, maximální a průměrnou rychlost nebo okamžitou i průměrnou spotřebu, která se během našeho testu pohybovala kolem 6,5 litru naturálku. Špatně se nemá ani spolujezdec, který dosáhne dobře na nádrž a jehož bidýlko je pohodlnější, než vypadá. Jen ta levá stupačka (je na ní výfuk) kdyby tak nevibrovala…

Trochu problémy nastanou, když budete chtít něco převézt, protože pod sedlo se nic nevejde, tam bydlí airbox a v sedle zespodu je jen malý kastlík s vercajkem. No naštěstí jsou na podsedlovce úchyty na pavouka. Což je mimochodem dobře, protože je dobré s sebou vozit rovnou helmu pro spolujezdkyni. Moto Guzzi Griso je totiž kromě jiného báječný kočkolap. Za žádnou testovací motorkou, na které jsem kdy jezdil, se neotočilo tolik holek jako za Grisem. Prostě macho.

Technická data Moto Guzzi Griso 1100

motor čtyřdobý, vzduchem chlazený dvouválec do V, OHV/2

objem 1064 cm3

vrtání x zdvih 92 x 80 mm

výkon 64,8 kW (88,1 k)/7600 ot./min.

točivý moment 89 Nm/6400 ot./min.

kompresní poměr 9,8:1

plnění motoru vstřikování Weber-Marelli

startér elektrický

převodovka šestistupňová

brzdy vpředu 2 kotouče průměr 320 mm, čtyřpístkové třmeny

vzadu kotouč průměr 282 mm, dvoupístkový třmen

rozvor 1554 mm

výška sedla 800 mm

hmotnost 227 kg (suchá)

nádrž 17,2 l (3,4 l rezerva)

Ženský pohled

Mužné Griso

Italové vždy věděli, jak na ženy, a Griso není výjimkou. Široká ramena, mohutný hrudník, úzká prdelka, autoritativní hlas a nezdolný šarm okouzlí okamžitě.

Po osedlání 88 koníků slyšících na jméno Griso mě zarazil jejich široký hřbet. Nohy jsou tak rozkročené poměrně daleko do stran a znemožňuje to jejich pohodlné opření o zem. Sklápění stojánku je pro nás menší hůře dostupné, neboť je umístěn daleko v přední části motorky. Při vyklápění mi zase chvilku trvalo osvojit si umístění trnu v těsné blízkosti svodů.

Počáteční nedůvěra v široká řídítka se rozplynula již po prvních pár metrech, jejich přínos k větší stabilitě je značný. Stavitelné páčky jsou výrazným plusem pro krátké prstíky. V nízkých rychlostech byla motorka snadno ovladatelná a posaz velice příjemný. Svou lehkostí překvapilo také sestupné řazení rychlostních stupňů.

Griso mě svou mohutností nenutilo k žádné dravosti, pořád mi dávalo na vědomí, že klidně zvedne dva chlapy, roztočí a odhodí je do příkopu. Nejen vyšší hmotnost, ale i šířka pneumatik způsobovala, že jsem se s motorkou v zatáčkách trochu prala. Pozor jsem musela dávat i na nerovnost povrchu či písek na vozovce při zastavování.

Verdikt zní: příliš velké. Dokážu si Griso představit na vyhlídkové cestě po Itálii, avšak na našich klikatých silničkách upřednostním nějaký menší stroj.

Nikíťa


Článek vyšel v tištěných ČMN 28/2006



Diskuze k článku


Další články z rubriky

  • ČMN 19/2018 v prodeji
  • ČMN 18/2018 právě v prodeji
  • Vyhraj lístky na Večer legend

Kam dál

  • <span style="color: red">ČMN 2008: </span>Nejmenší z&nbsp;rodu
  • <span style="color: red">ČMN 2008: </span>2 x&nbsp;Fun
  • <span style="color: red">ČMN 2007: </span>Spaghetti Western

Technická poradna

Zodpovězené 332 otázek

HONDA XL 650 Transalp '06

Má někdo zásuvku 12 V na transalpu k napájení GPS navigace? Poraďte jak...

Nezodpovězené 380 otázek

Honda CM 400 T '80

Dobrý den,
známý má motocykl Honda CM 400 T a shání k ní český návod...