Uživatel:
Heslo:

Nový uživatel
Zapomenuté heslo

Přihlášení přes Facebook fb login

Moto cestou necestou II

vydáno 28. 1. 2015, text Moto cestou necestou

Moto cestou necestou se nezadržitelně blíží ke svému konci. Další report o průběhu pochází tentokrát přímo z klávesnice samotných účastníků. Jak tedy probíhaly dny mezi patnáctým a devatenáctým lednem...

Čtvrteční ráno očekáváme trochu s obavami, večer při hledání místa bivaku na Salar de Uyuni totiž přestala startovat Honzova motorka. Naštěstí za úsvitu všechny probouzí hluk motoru a radostný jásot Honzy Révaie! Zřejmě vše způsobila voda, jíž je částečně solné jezero pokryto. V chladném ránu rychle balíme, loučíme se s kouzelnou solnou plání a směřujeme do Uyuni za zbytkem výpravy doplnit palivo, důkladně nechat umýt prosolené stroje a vyrazit do Potosí, dnešního cíle naší cesty. Přidává se k nám kolumbijský motorkář German, který projíždí sám Jižní Ameriku odspodu nahoru a který vítá na chvíli společnost motorkářů souputníků (nakonec se z něj vyklube i fajn chlapík, který s námi prožije i den v Potosí).

Cesta z Uyuni do Potosí je velmi kvalitní, rychle ubíhá, ale také se dost ochlazuje a hlavně hodně prší. Měnící se krajinou dorážíme pozdě odpoledne do hornického města Potosí. Proplétání se úzkými jednosměrkami, nečekanými krkolomně stoupajícími ulicemi a častými uzávěrkami si vybrala daň v podobě malého, banálního položení motorky Pavla Lišky. Po příjezdu do hostelu zjišťuje Pavel unikající olej z krytu válce. Je jasné, že zítřek začne opravou.

Dřív než se v pátek 16. 1. vypravujeme do dolů, atrakce, kterou tady nabízejí všechny cestovní agentury a kterou si místní horníci přivydělávají k ubývajícím výdobytkům svých nalezišť nerostného bohatství, rozebírá Pavel pod „taktovkou“ Hanky motorku. Zjišťuje, že kryt válce byl již jednou prasklý a poněkud neodborně zalepený, proto stačil malý náraz při pádu a „zranění se obnovilo“. Úspěšně zalepeno a smontováno, nic nebrání výletu do rudných dolů. Setkání s horníky, kteří celý den kromě žvýkání koky a popíjení 96procentního alkoholu (kvůli pověrám si nesmí do dolu brát jídlo a navíc než sestoupí, obětují u místního oltáře lamu – zřejmě ne denně) přímo v šachtách dolu během jejich 20hodinové směny je zážitek sice nemotorkářský, ale pro toto město naprosto typický.

V sobotu vyrážíme brzo ráno, a protože je stále chladněji a deštivěji, rozhodujeme se co nejrychleji dopravit do La Paz, pokud možno bez přestávek. Tu nakonec stejně musíme udělat pod opuštěnými stánky trhovců v Oruro, protože krupobití, které nás tady potkává, je příliš silné pro další cestu. Krupobití přechází v déšť, jedeme dál a za tmy dorážíme do dopravního mumraje La Pazu. Po dvou hodinách posouvání a občasného vaření motorek nacházíme hotel ve starém městě. Večeře ve špinavých uličkách plných opilců je trošku adrenalinovým zážitkem, místní nám nedoporučují se v tento čas nořit hlouběji do uliček této části města, bereme zavděk rychlým, a tady typickým občerstvením – grilovaným kuřetem s hranolkami a rýží.

Neděli máme na prohlídku La Pazu, jeho kouzelných uliček plných lákadel pro turisty i začínající čaroděje, vedle výrobků z lamí vlny, keramiky apod., zde totiž najdete uličky plné propriet pro praktikování kouzel a černé magie. Odpoledne vyrážíme novu kabinovou lanovkou (nejvýše položenou na světě) do města El Alto nad La Pazem, kde kromě trhů navštěvujeme nejvyhlášenější atrakci – wrestlingové zápasy žen. Opět narážíme na dvojí ceny vstupného, jako turisté musíme zaplatit dvojnásobek ceny, tedy 40 Bs na osobu, zato můžeme sedět přímo u ringu. Celá zábava je panoptikem, který Evropana pobaví, snad jen byl-li by pod vlivem alkoholu nebo něčeho silnějšího? Místní tím ale žijí, tak jim nechceme kazit zábavu a mizíme po anglicku. Večer už nepřináší nic nového, uléháme a těšíme se na zítřek, na cestu „tak trochu do džungle“, do městečka Coroico, kde končí (nebo začíná – záleží na zvoleném směru) světoznámá nejnebezpečnější „silnice“ na světě – Camino de la Muerte, Death Road, Silnice nebo cesta smrti.

Cestou do Coroicico překonáváme vysokohorské pasy (4 700 m n.nm.), stále chladnější počasí, déšť, mlhu, míjíme nájezd na Silnici smrti (pojedeme ji zítra zespoda nahoru) a noříme se stále hlouběji do bující vegetace, připomínající, že už se blížíme k Amazonii. Coroico je již mimo asfaltové cesty přibližně 1600 m n.m. a večer nás překvapí nejen příjemnými teplotami okolo 20 stupňů, ale taky příjemným večerním životem, který unaveni sledujeme a těšíme se na zítřek!

Dostojí cesta smrti svému názvu? Čím nás překvapí? Zvládneme ji? Vše přinese zítřek, jdeme spát.



Diskuze k článku


Další články z rubriky

  • Moto Cestou Necestou 2018 – včera odstartovali!
  • Video: EXPEDICE PERU 2018
  • Velká cesta na malých strojích

Kam dál

  • Soutěž o přídavná světla od M-Style
  • ČMN 15/2018 právě v prodeji
  • Travis Pastrana alias Evel Knievel!

Technická poradna

Zodpovězené 332 otázek

KTM 250 GS Enduro Sport '86

když jedu tak tam všechno jde ale přijde na 3 někdy vydrží tak do půl otáček a někdy vypadne hned nebo tam nejde ani dát...